Neumím si představit žít bez dětí, žít bez Boha...

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že sem něco napíšu, ale nějak mi nepochodovaly myšlenky, teď bych neřekla, že mi nějak valně pochodují, ale musím sem něco napsat. Něco, aby to nebylo příliš nudné, ale zároveň se to dalo nějak číst...

Už je docela hodně hodin, takže tu nebudu vydávat nějaké super výkony, ale přeci jen něco napíšu.

Budu psát o sobě, budu psát o dětech, budu psát o Pánu Ježíši, který mě naučil jít tou správnou cestou, který mě stále učí, který mi dává poznávat nepoznané, který nechce, abych byla smutná, který....

Vyrůstám od malička v "nevěřící" rodině. Proč ty uvozovky? Maminka chodila do kostela, když byla malá, chodila dokonce ke svatému přijímání a tak vůbec. Když si vzala svého prvního manžela, stále chodila do kostela,nechala pokřtít mé dva brášky, ale neřekla bych, že návštěvnost byla pravidelná...Po nějaké době do kostela přestala chodit úplně. Takže věřící byla pro sebe a do kostela šla na nějaký hodně významný den, takže např. na Hod Boží vánoční atd...To je dodnes, maminka do kostela nechodí, říká, že věří, ale tak prostě pro sebe, někdy to tak zkrátka je. Tatínek, ten nikdy věřící nebyl. Bráchové, hmm, už je jim 30let, ale myslím, že kus víry tam určitě je, podle mého...to poznám za těch pár let :-). Znamená to, že jsem tedy vyrůstala bez toho, aniž bych k tomu byla nějak vedená, nebyla jsem ve víře vůbec posilovaná. Vyrůstat v nevěřící rodině je hrozně těžké. Do kostela jsem nezačala chodit proto, protože by mi maminka řekla: ,,Pojď, půjdeme spolu do kostelíčka." To vůbec ne. Modlila jsem se vždy doma s mojí babičkou a jednou mě tam vzala teta, od té doby jsem tam chodila s ní. Jenže jak už jsem psala, doma jsem neměla nikoho, kdo by mě ve víře posiloval, a tak já jsem vlastně do toho kostela chodit nemusela, tak jsem tam také přestala chodit, protože mě to tam "nebavilo". To neberte nějak špatně, ale to pochopíte...Takže jsem tam na pár měsíců přestala chodit. Abych tak nějak řekla, v jakém se pohybujeme roce, byl to rok 1997, takže mně bylo 7let. To, že jsem přestala chodit do kostela, bylo u nás doma úplně normální, nikdo mi nic neřekl, nikdo se neptal, proč tam už nechodím, nikdo mi nenadával, nikdo se o to zkrátka nestaral...S maminkou jsem se o tom bavívala, na to si pamatuji, ale asi tak normálně prostě. Co si budeme povídat, vyrůstat v nevěřící rodině je to nejhorší, co může asi být..., vím, jsou horší věci, ale z principiálního hlediska.

Tak pokračuji dále. Uplynula nějaká doba- týdny, měsíce a já jsem zase díky tetě do toho kostela začala chodit, bylo mi myslím že 8let. V tomto období začalo doma takové "horko". Často jsme se skrz to, že chodím do kostela hádali, já si mnohokrát od všech vyslechla, že to k ničemu není, mnohokrát jsem byla ta nejhorší a schytala jsem mnoho urážek, ač vím, že to nikdy nebylo myšleno špatně. Maminka ani nikdo jiný z rodiny mě nikdy neuhodili za mou víru, avšak nevěděla jsem, proč tomu tak vlastně je. Bylo mi 9let, když mi maminka řekla, že nechce, aby se ze mne stala fanatička. Já jsem byla malá a maminka se mi snažila vysvětlit, co to slovo znamená. Vše jsem jí odkývala, ale vlastně jsem vůbec netušila...V 10letech jsem po dlouhé přípravě přijala svátost křtu, s kterou maminka ani nevím, jestli souhlasila, protože u toho nebyla, vlastně nikdo z mé rodiny..:-(, což je smutné, vím. Každopádně krátce po této krásné svátosti jsem poprvé přijala Tělo našeho Pána. Avšak stále jsem v sobě neměla jasno, že vím, co vlastně dělám, proč to dělám, proč se modlím, k čemu to je, proč chodit do kostela....doma mi vůbec nerozuměli a já jsem tak stála o to, aby při mě stáli, aby byli rádi z toho, že dělám něco dobrého, aby se mohli se mnou radovat, že jsem Dítětem Božím, aby se se mnou modlili...jenže ničeho takového jsem se nedočkala. Nastala krize a já přestala chodit do kostela, ale na delší čas. Po tomto delším čase jsem si uvědomila, že přeci mám nějaký závazek a být tam musím, tak jsem tam tedy šla, odseděla jsem si to tam, ale nic jsem z toho neměla. Vlastně mi to přišlo i zbytečně zabitý čas. Takhle to trvalo asi dva roky, kdy jsem do kostela chodila s přestávkami. Ve 14letech došlo k další krizi, kdy jsem si řekla, že i když jsou ty přestávky, tak i tak tam chodím moc, tak tam nebudu chodit vůbec. A stalo se tak. Já jsem přestala chodit do kostela, vyhýbala jsem se kostelu, vyhýbala jsem se panu farářovi, vyhýbala jsem se lidem, vyhodila jsem všechny obrázky, fotky, předměty, které se týkaly kostela a nejhorší bylo, že jsem se vyhýbala sobě, ale nejvíc Kristu Pánu a já si to vůbec neuvědomovala. Neměla jsem hroznou pubertu, trvala krátce, maminka říká, že ani ne dva měsíce a to bylo jen tak..., aby se neřeklo, ale šlo o to, že tam nebyl ten vzor, který by mě k tomu vedl, který by mi pomohl nasměrovat tu cestu k Pánu Ježíši. Tato doba trvala zhruba rok a půl, nevím přesně. Když odbočím, v této době jsem potkávala našeho pana faráře, a hrozně jsem se bála, že mi vynadá, bude se ptát, proč nechodím do kostela, bude na mě naštvaný. Opak byl pravdou. Já jsem se s otcem vždy potkala a se strachem jsem ho pozdravila, ale ten strach byl naprosto zbytečný. Nikdy mi neřekl špatné slovo, nikdy se nestalo to, že by mě za to, že nechodím do kostela, nepozdravil, nikdy se na mě špatně nepodíval, nikdy se mě nezeptal, proč nechodím do kostela...prostě úplně normálně.

Vrátím se zase zpět. Tento zlom nastal v mých 16 letech, kdy jsem si na Hod Boží vánoční řekla, že bych tedy do toho kostela mohla jít, že by to vůbec nebylo špatné. Na ten den si pamatuji, jako by byl včera. Šla jsem tam v teplákách, které jsem dostala od Ježíška. S tím, že si tam jdu prostě jen sednout, odsedím si tam tu hodinu a půl a půjdu domů. Jenže ten večer se stalo něco, co bych ani já sama nečekala. Přišla jsem do toho kostela, který byl plný lidí, sedla jsem si do zadní lavice, společně s celou mou rodinou a seděla a poslouchala. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, v tu chvíli jsem uslyšela Jeho volání, v tu chvíli jsem cítila, že Pán Ježíš je se mnou, že je u mě, a že má pro mě důležité poslání, že mě potřebuje, podával mi ruku, abych šla za ním. A víte co se stalo? Podala jsem mu ruku a šla jsem...Šla jsem a šla jsem ráda, moc ráda, mooc ...

Od toho dne, co jsem seděla na Hod Boží vánoční na mši svaté, jsem začala chodit pravidelně do kostela, na každou nedělní mši svatou. Po asi dvou letech jsem mohla přijmout svátost pokání a byl to pro mě velký dar. Doma se strašně divili, co se to se mnou děje, že jsem zase začala chodit do kostela, co mě to zase vzalo, ale šlo to pozvolna, žádné násilí... :-). Po nějakém čase si uvědomili, že to tedy asi myslím vážně, že je to asi má volba, tak ať si za ní jdu a jsem šťastná. Byla jsem ráda, že to doma přijali. Tatinek si ze mne tedy dělal vždy legraci, ale já jsem se nedala, byla jsem silná, protože jsem věděla, že mě Pán opravdu potřebuje, ale ještě jsem nevěděla na co. Od Vánoc uplynula doba a já jsem se otce zeptala, jestli bych mohla přijmout svátost biřmování. Byl nadšen, byl moc rád a šlo to vidět. Samozřejmě souhlasil, zavolal otci Posádovi a vše domluvil, následovala velká příprava, kterou jsem si mimochodem moc užívala. Maminka tedy po tomto mém rozhodnutí pochopila, že to myslím opravdu vážně. Během měsíců, kdy probíhala příprava na přijetí této nádherné svátosti, jsem jednou tak seděla a trošku přemýšlela, což je u mě docela vzácná věc.. :-). Napadlo mě, že bych mohla s dětmi nacvičit nějaké písně, až přijede otec Posád, že by to mohlo být ve velkém. Svátost jsem měla přijmout na den Letnic, takže to je v kostele vždy i mnoho lidí, tak by to bylo moc krásné. Zeptala jsem se tedy pár dětí, jestli by měly chut do toho jít. Měly chuť a vážně do toho šly. Sehnala jsem asi 15 dětí, myslím, teď nevím přesně a začaly jsme ve volných chvílích nacvičovat. Dětem se to moc líbilo a na zkoušky chodily rády.V sobotu, před touto velkou událostí, jsem si pozvala domů všechny děti a udělala jim večeři, takže nás doma bylo asi 20 i s mou rodinou a nás moc není. Nastal krásný den. Probudila jsem se brzy ráno, neboť mi známá dělala vlasy a já jsem musela dětem rozpléct copánky:-). Den byl krásný a já jsem měla velkou radost. Začala mše svatá a já jsem to moc prožívala, těšíla jsem se na to, až tuto krásnou svátost přijmu a budu duchovně zralá. Onen den jsem opět uslyšela to volání, ale pořád jsem nerozuměla tomu, co mi tím Pán chce říci, co je to za hlas, co je to za poslání. Nicméně jsem svátost biřmování přijala a najednou ze mě byl někdo úplně jiný, prostě jiná já. Nebyl tam opět nikdo z mé rodiny, maminka byla v práci a taťka-ten říkal, že mě povede k oltáři a to ještě možná-asi myslel, dá-li Pán :-). Celý den jsem si náramně užila a mrzelo mě, že tak rychle utíká. Byl večer a já jsem si lehla do postele s nádherným pocitem, s pocitem, že můj život má smysl, že má cenu být, že má cenu jít za Ním, že má smysl On sám...

Postupem času jsem opět začala přemýšlet...zase :-). Ne, ale vážně!!

Říkala jsem si, že je škoda, aby holky jen tak přestaly zpívat, aby jsme se prostě rozpadly. A tak jsem za nima přišla a zeptala jsem se, jestli by chtěly pokračovat, jestli by chtěly dál zpívat i přesto, že už je po biřmování. Věděla jsem, co odpoví, takže jsem s tím ani nějak moc nepočítala. Ale hrozně mě překvapily, řekly, že chtějí, že do toho půjdou, a že moc rády, a že je to skvělý nápad..., hm, to jsem tedy nečekala. Od té doby jsme se začaly scházet každou sobotu. Jednou jsme měly zkoušku a já jsem se jich ptala, jestli by to chtěly brát oficiálně a začít někde zpívat. Opět řekly, že ano. Domluvila jsem se tedy s panem farářem, že každou poslední neděli v měsíci budeme zpívat na mši svaté. On souhlasil a byl moc potěšen, byl rád, moc rád. Domluvily jsme se také na názvu, daly jsme si jméno: SLUNÍČKOVÁ SCHOLA. Slunce musí svítit všem, jinak to prostě nejde.. :-).

Já jsem pomalu začínala chápat mé poslání, onen hlas, který jsem slyšela onen večer..., pamatujete? No, nevěnovala jsem tomu ještě takvou pozornost, a tak jsem to trošku přehlídla.

O několik týdnů později, možná to byl i nějaký měsíc, jsem si řekla, že bych mohla pro děti z Mašťova udělat kroužek, aby to tam prostě začalo žít, aby se něco dělo a ty děti netrávily svůj volný čas jenom u počítačů nebo běháním po návštěvách, nebo střílením na sebe s hracími pistolemi...

Udělala jsem tedy velké plakáty, opravdu velké, že začne kroužek pro všechny děti, a že to bude super. Na první kroužek přišlo už asi 20 dětí, postupně se tento počet zvyšoval a jeden čas jsem tam měla i 34 dětí, což bylo skvělé. Největší strach jsem měla z toho, že budou mít rodiče obavy, že mi svěřují své dítě, protože mi přeci jen bylo ještě stále 16 let. Ale s tím vůbec problém nebyl. Sice jsem na to byla sama, rodiče to věděli, ale nikdy neměli problém s tím, že by se báli mi svěřit dítě a za to Bohu díky, protože mít u rodičů takové jméno je vážně skvělé...Kroužek trval vždy dvě hodiny, za hodinu bychom toho moc nestihli. Chodili tam kluci, holky, malí, velcí, tlustí, tencí, od 4let až do 16, což bylo naprosto super. Například, když jsem s nima nikam vyjela, ti velcí se starali o malí, bylo to vážně fajn.

Kroužek tedy pokračoval, schola pokračovala a mně se zdálo, že ty víkendy mám i přesto nenaplněné, tak jsem se rozhodla, že začnu učit dobrovolníky na kytaru. Otevřela jsem tedy kroužek kytary, později flétny. Začala jsem doučovat děti, to už jsem sice dělala dávno, ale tak teď nějak intenzivněji...

...začala jsem si uvědomovat, co to všechno znamená.

...onen hlas, ono volání... uvědomila jsem si, že je to to poslání, pro které si mě Pán povolal. Poslání věnovat se dětem, poslání být s nimi, být jim na blízku, tmelit je, dát jim mnoho ze sebe a málo si brát, udělat je šťastnými i když třeba jen na dvě hodiny, ale i tak...

...konečně jsem to pochopila, ale trvalo mi to...ale pcohopila jsem...

Dnes je dnes. Je 7. listopadu, 0:59 a já tu sedím. Už se mi ani moc nechce spát, ale sedím a jsem, prostě jsem.

Je mi krátce 18 let, SLUNÍČKOVOU SCHOLU máme už rok a půl a pořád ji máme, pořád a to je skvělýýý, to je prostě Dar, pro mě, moc velký. Jezdíme na soustředění, na výlety, jezdíme zpívat různě po okolí, do kostelů, na různé akce, zpíváme dětem - Děti dětem, zpívámé holkám od nás z Mašťova z domova sociální péče, zpíváme v Domově důchodců, spíme na faře, děláme pěší výlety, radujeme se, také pláčeme, zažíváme spolu dobré i to špatné, ale prostě JSME!!Já jsem hlavní kádr :-), hraju na všechno, jak to vyjde - na kytaru, na varhany, na flétnu, na klavír a tak různě... Nejlepší na tom asi je, že na zpívání chodí cca 20 holek od 5-13 let ( jedné je 22) a snad jen tři z nich jsou věřící..., ale spojuje nás Pán Ježíš, ony jsou zvědavé, vše chtějí vědět, vědí, že On je mezi námi a nevadí jim to...prostě jim to nevadí, chápete? To je přeci skvělý...

...no asi si někdo říká, proč by jim to mělo vadit, ale co si budeme povídat, že??

Před nedávnem jsem založila spolčo, které tedy zatím bylo jednou, protože jsem tam jednou nebyla, ale já věřím, že Pán přiloží ruku k dílu a spolčo se stane opravdovým spolčem. Chodí tam děti nevěřící, chodí tam holky ze zpívání, chodí tam lidi, chodí tam každý, kdo chce činit něco dobrého pro dobro své i ostatních, kdo se chce dozvědět něco o Pánu Ježíši, ač je to naprosto dobrovolné a nenásilné... :-). Vedu kroužek kytary, kam chodí asi 6 holek, tento škol.rok ještě nezačala, ale už jsem slíbila, že brzy začne, tak to musím dohnat..., vedu kroužek flétny, kam mi teď budou chodit asi 3 holky ze scholy, stále doučuji, když je potřeba, stále podnikáme nějaké akce...Každý víkend je něco, něco nového, něco, co nás všchny spojuje!!!

...zároveň jsem se stala jakýmsi kostelníkem, tedy jen o víkendu, protože přes týden doma nejsem. Nemůžu vynaložit takové síly, jako vynaložily teta, když se starala o kostel a vše okolo, na to nikdy mít nebudu. Teta už je teď v království Božím a dívá se na nás...snad se nezlobí, že se tolik nestarám, ale starám se tak, aby to byl stále Chrám Boží :-).

...také spíme na faře, kde podnikáme opravdu super akce, tam se vždy všichni skvěle potmelíme, tam je to prostě hustýýý, co víc dodat.

Do toho studuji střední pedagogickou školu v Mostě, kde jsem přes týden a domů jezdím na víkendy. Takže s maminku se vidíme buď ráno, když má odplední a nebo až večer před spaním, protože já vůbec nejsem doma :-).

Co se mé rodiny týče, je to skvělý. Maminka naprosto souhlasí s tím, co dělám, i když vím, že by mě asi více chtěla mít doma, a být se mnou více, možná by to bylo i lepší, protože co si budeme povídat, úplně harmonický vztah není vztah... :-), tak je to i u maminky a dcery, ale nestěžuji si. Maminka mi dokonce pomáhá, když s dětmi někam vyjíždím, abych na to nebyla sama, pomáhá mi připravovat pomůcky na určité hry, úkoly a tak vůbec...Je mi  moc velkou oporou a nejlepší kamarádkou. Souhlasí s tím, že chodím do kostela, dovolím si říci, že je i ráda...jsem vlastně jiná, úplně jiná, ale to je dobře...Bráchové- jeden je v Irsku, druhý už je odstěhovaný, takže se ani s jedním moc nevídám, ale v pohodě, oba dva. Tatínek, no úplně v pohodě, prostě je to tak, jak to má být. Tatínek nám dokonce vaří, protože je kuchař. Takže když máme akce, tak dělá obědy, no je moc hodný, maminka zase peče..., jsou to moje Zlatíčka. :-)

No a to by bylo asi tak všechno, jak tak na to koukám. No určitě bych ještě něco napsala, ale myslím, že tohle vystihuje vše. Dodám, že od první třídy toužím po tom, stát se paní učitelkou...vidíte ty souvislosti?? Děti, děti, děti a Pán Ježíš...

...já jsem uslyšela hlas Pána Ježíše, jeho volání, pochopila jsem, jaké mi připravil poslání, co po mně chtěl a chce stále a jsem za to mooc ráda.

Jsem šťastná, moc šťastná, že mohu dětem dát něco, čeho já jsem měla a mám hrozně moc. Lásku Pána Ježíše, lásku rodičů, smích, radost...

Jsem šťastná, že jsem tou, kterou jsem, jsem ráda, že jsem tam, kde mám být, a vím, že tam je mě potřeba, jsem ráda, že mám děti, které vědí, že je mám nade vše ráda, jsem šťastná, že jim mohu dát mnoho ze sebe a nebrat si zase tolik od nich...

...až jednou přijde má poslední hodina, půjdu s radostí, že jsem mohla dát dětem to, co jsem jim dát chtěla, že jsem je milovala, tak jak jsem měla, že jsem pro ně prostě žila!!!

Protože jedno Vám řeknu, žít bez Pána Ježíše a žít bez dětí, to je pro mě nepředstavitelná věc.

Jsem ráda, že jsem konečně našla tu správnou cestu, a že vím, že ta cesta je správná, že mne po ní vede ten nejlepší přítel, a že mi dává okusit to sladké i to hořké, protože to je v životě prostě potřeba...!!

Ježíš žije, ALELUJA!!

At žije litoměřická diecéze a všechny ostatní diecéze s ní !!! :-)